Ăšnor 2012

Naši furianti

Cena města je hezká věc a dostat ji je příjemné a poskytující zadostiučinění. Nicméně, když mi řekli o mé nominaci na ni, zaváhal jsem. Ať chceme nebo nechceme je to cena politická, kterou udělují představitelé města, kteří uvedli řadu důvodů, proč mi ji udělují. Bohužel jsou to představitelé téhož města, jehož jiní představitelé mě před lety vyhodili z práce. A nepotřebovali k tomu žádný důvod, stačilo jim, že to udělat mohou. Napadlo mě, že místo Ceny by byla vhodnější omluva, ale neměl jsem na výběr. Ostatně z těch, kteří mi před lety ublížili, jich tam už moc není a ti současní za nic nemohou.

Vlastní předáván cen bylo důstojné, byť pro mou režisérskou duši poněkud nenápadité. To už lepší bylo pokračování v divadelní kavárně, kde jsme si u sklenky vína už jen tak volně povídali. Pití vína mám teď předepsáno  lékaři, ale vypil jsem jen jednu sklenku. I tak jsem toho stihl dost, dokonce dcera pana Borovičky reagovala na moje postesknutí na jevišti, že nemáme žádné fotky meziříčských tenistů z první poloviny minulého století a nabídla mi do knížky fotku své maminky z roku 1941. Tu fotku ještě nemám, protože mě už ty oslavy zmohly a tak jsem na jejich pokračování do M-klubu ani nešel a po několika dnech jsem zase skončil v nemocnici, ale doufám, že ji budu moci otisknout. Teď už mě z nemocnice pustili, ale jen na pár dnů a teď už zase jedu do jiné, Vítkovické. Ale pořád věřím tomu, že knížku do poloviny roku dodělám.

Vzhledem k tomu mému neustálému marodění nemám moc času na sledování života ve městě, ale ani mě nemohla uniknout pokračující mela kolem „delimitace základních škol ve městě“.  Začalo to někdy před patnácti lety zrušením ZŠ Fibichova, údajně proto, že provoz její budovy byl ze všech škol nejdražší. V zápětí však byl do budovy nastěhován Dům dětí a mládeže – Domeček a utrácelo se dál. Pak se několik let nic nedělo, kromě toho, že dětí ubývalo a čas od času byla vytvořena komise, která to měla vyřešit, ale nevyřešila, takže v současné době máme 930 volných míst v městských základních školách, což už představuje celé dvě školy.

Tak bylo rozhodnuto alespoň jednu z nich zrušit a opět byla sestavena komise, která nic nevyřešila a zastupitelům přistál na stůl návrh na zrušení ZŠ Krhová a ZŠ Poličná, který schválili. Kdo to vymyslel a co tím sledoval mi není známo, ale všem je nám známo, co následovala. Především se tím nic nedelimitovalo, neboť když od devíti set třiceti odečtu něco přes sto, zůstane mi pořád kolem osmi set volných míst. Co je však daleko horší, zastupitelé tím namíchli občany těchto obcí, kteří se vzbouřili a chtějí se osamostatnit. A nic na tom nezměnilo ani to, že zastupitelé za pár dnů své rozhodnutí revokovali. Celá tahle polízanice je důkazem packalství vedení města, neboť, jak mi řekl jeden z členů osadního výboru, když se má v obci prodat deset metrů louky, musí to podepsat osadní výbor, ale když se má v obci zrušit škola, nikdo se výboru na nic neptá. Naskýtá se pak otázka, k čemu pak takové výbory zakládáme. K předstírání demokracie?

No a teď to pokračuje dál, bojovníci za osamostatnění vytahují na světlo Boží všechny křivdy, ať již skutečné nebo jen domnělé, a bojovníci za celistvost města zase všechna dobrodiní, domnělá či skutečná, která byla kdy pro Poličnou a Krhovou udělána. Ze sporu racionálního se stal iracionální, o školy tady už dávno nejde a o co skutečně jde, nikdo neví. Jsem Krhovjan a vždycky jsem se k tomu hrdě hlásil, ale musím říci, že případné odtržení těchto obcí ničemu neprospěje. Nehrajme si tady na Naše furianty, nechejme vychladnou hlavy a odpusťme si co jsme si. A dál už se chovejme jenom slušně.

Autor : Josef Fabián

Zpět na Ăšnor 2012